Někdy se mi stává, že jsem nadšený z toho správného slovíčka. Možná víte, co myslím - máte pocit, že to slovo bylo vytvořeno přímo pro danou situaci. Krása jazyka, myslím, že jakéhokoli jazyka, spočívá i v tom, jak dokáže vystihnout situaci a dané vystižení přenést, zprostředkovat, sdílet s druhou osobou. V takovém případě, pokud dojde porozumění, je vhodné slovíčko jako nalezený klenot.
Jenže to by v tom nebyli lidé, aby to nezkomplikovali a nepokroutili. Jsme schopni definovat, pojmenovávat a na mnoha stránkách rozvádět jedinečné události, zobecňovat je a rozkecávat se. Myslím, že tím vynikají zvláště muži, kteří tak chtějí ukázat svoji slovní zásobu. Nestalo se vám někdy, že už jenom tím, že někdo danou věc pojmenoval, získal okamžité uznání? Ostatně mnoho vysokých škol nás učí právě toto: rozpoznávat v konkrétních jevech a situacích obecné rysy a z toho usuzovat na další závěry. (Jestli se vám, jako mně, plete dedukce, indukce a abdukce, tak tohle by měla být indukce s použitím předem dedukovaného...)
You can know the name of a bird in all the
languages of the world, but when you're finished, you'll know absolutely nothing
whatever about the bird... So let's look at the bird and see what it's doing --
that's what counts. I learned very early the difference between knowing the name
of something and knowing something. (Richard Feynman)
Blesk - posel z nebe
Někdy rád uvažuju o lidech, kteří nemohli (a tedy nemuseli) využívat znalosti, které máme dnes. Kteří mohli házet jablkem a přemýšlet, jak to, že pořád padá zpátky k zemi. My si tuhle otázku už neklademe. Víme, že se tomu říká gravitace. Děti si budou tuto otázku klást a budou nadšené, ale i ony se brzy dozví, že to vlastně nic není, vždyť to má jméno. Při bouřce se mohli lidé bát hromu a zároveň, vyhlížejíc ze svých úkrytů, žasnout nad blesky křižující tmavé nebe, podivovat se té obrovské síle. Snít o tom, co je převyšuje, a pociťovat bázeň a úctu. Blesk byl v mnoha kulturách považován za projev božského hněvu nebo síly.
Blesk - vysvětlený atmosferický jev
My ale víme, že na blsku není nic zvláštního, magického, božského nebo zázračného. Je to silný elektrostatický výboj provázený emisí světla. Může nás vylekat, může nás i fascinovat, ale má svoje vysvětlení. V málokom vzbuzuje úctu.
Přitom na podstatě blesku se nic nezměnilo. Jen lidé si pojmenovali jevy, které vedou k jeho vzniku. Dokáží dokonce blesk napodobit v laboratořích (nebo, v menší míře, šouráním se v trepkách po umělohmotném koberci). Víme o blesku mnohem více, než naši prapředkové. A obávám se, že mnoha lidem tyto znalosti brání pochopit, že blesk je vlastně pořád zázrak, stejně jako předtím.
Líbí se vám štěňátka nebo koťátka? Vědci zkoumali, proč tomu tak je, a dospěli k tomu, že některé společné rysy, tvary a barvy vzbuzují určité univerzální opatrovnické chování. Vysvětleno, smazáno, o žádný krásný zázrak se nejdená. Jistý vědec zase našel "pravý úsměv" - univerzální úsměv, který je stejný napříč civilizacemi, a vysvětlil, jak funguje jeho vnímání a pocity štěstí. Úsměv už není zázračný projev lidské vnitřní krásy, jsou to svaly, hormony a manipulace.
Zázrak je slovo, které se do vědy jaksi nehodí. Věda by mohla jeho používání považovat za neúspěch - vždyť to znamená, že něco nedokáže vysvětlit a zanalyzovat. Jako člověk, který je do určité míry fascinovaný vědou, často zastávám podobný názor - zanalyzovat, vysvětlit, pojmenovat = pochopit. Ale důležité je, že věda je stejně odkázána na to, co pozoruje. Nikam jinam se v podstatě ani vydat nemůže. Pokud existuje něco "za" fungováním světa, věda to neodhalí, odhalí pouze platná pravidla.
Píšu pouze, ale nemyslím si, že je to málo. A nemyslím si, že je to špatně, naopak. Jen se bojím, že nám to může zastírat skutečnou podstatu věcí, ukolébat nás, podporovat naši pýchu a ignoranci. Proto se mi líbí, jak na podobné připomínky reagoval fyzik Richard P. Feynman. Když mu jeho přítel, malíř Jirayr Zorthian, vyčetl, že vědci nedokáží ocenit krásu, Feynman mu odpověděl, že to, že dokáže popsat křivky květiny rovnicí mu nebrání vidět v květině její krásu. Může lépe pochopit společné rysy různých květů a navíc se může radovat i z matematické krásy rovnice, která květinu popíše. Ale to mu nebrání v úžasu. (řekl to v nějakém rozhovoru a nepodařilo se mi to najít, pomůžete mi?)
Udravení
Tuhle středu byl k vidění v Praze na Roztylech podivný zjev. Mladý kluk nemotorně pobíhal po trávě mezi paneláky a hlavní silnicí, pak si sedl, chvíli telefonoval, a pak zase začal běhat. Byl jsem to já, poté, co mi můj ortoped oznámil úžasnou zprávu - po více než pěti letech od úrazu mám zdravé levé koleno a můžu opět běhat. Byla to zpráva, kterou jsem musel zavolat co nejvíc lidem, na mě samotného to bylo moc radosti.
Když jsem jel domů, přehrával jsem si v hlavě poslední rok, pobyt v nemocnici, chůzi o berlích, zdržování na výletech, kulhání na autobus, každodenní cvičení... To všechno předcházelo tomu, že jsem teď mohl chodit a že budu moci opět běhat. Operace, kterou jsem prodělal, má jméno - "rekonstrukce předního zkříženého kolenního vazu (ligamentum cruciatum craniale) po ruptuře". Není to žádný neobvyklý zákrok.
Přesto by lidé, trpící stejným poraněním o století dříve, již nikdy nemohli běhat. V té době by taková operace byla považována za zázrak. A já jsem poznal, že i pro mě to nic menšího než zázrak není. Když jsem uběhl svůj první kilometr a pomalu si znovu zvykal na zapomenutý rytmus a nohoklad, věděl jsem, že to je zázrak. Děl se postupně, celý rok, ale je to zázrak.
Zázrak se děje v nás
Myslím, že zázrak nespočívá v tom, co se stalo. Zázrak se děje v nás, v našem chápání a prožívání. A tak může i blesk být stále zázračný - při pohledu na něj si uvědomíme, že my jsme tady dole a kolem nás se dějí velké věci. Můžeme zapomenout na "eletrostatický výboj" a znovu prožít úžas, bázeň a úctu. Štěňátko bude zase roztomilá malá bytůstka, zasluhující naši péči a pohlazení. Úsměv bude zase moci rozzářit náš den zevnitř.
Zázrak může být moment užasnutí, přiznání vlastní nedokonalosti a přesto přijetí pocitu štěstí. A jak píše Erazim Kohák, zázrak může být vlastně všechno:
"Dnes ráno jste se probudila, vždyť to je zázrak. Vždyť je to takový zázrak že
vůbec něco je. To je ten základní zázrak, křehounký zázrak života uprostřed vesmírné nicoty. Zázračná vůně květiny, zázračná miniaturizace mouchy, zázrak stvoření. Prostě všechno." (Erazim Kohák, Hesla mladých svišťů)
A v tom je podle něho ta svízel - zázrak Božího stvoření lidem tak zevšedněl, že zapomenou, že to vůbec zázrak je. Považují to za mechanickou všednost.
"Jenže to je omyl. Svet není nikdy bohapustý. Bůh do něj nemusí vstupovat jako něco nadpřirozeného, protože už v něm je." (Erazim Kohák, Hesla mladých svišťů)
Dává i hezký příklad: Když se potopí loď a celá posádka i cestující zahynou, jen jedno dítě se zachrání na lodní truhle, řekneme, že je to zázrak. Ale zázrak, a mnohem větší, je i to, že loď dopluje bez jediné ztráty. Jenže takových zázraků si nevšímáme. Svedeme to na "přirozený běh věcí" a zapomeneme, že i ten přirozený běh má někdo na svědomí.
Napadá mě, že největší zázrak je, když si zázraku všimneme... a když si zázrak s úžasem v srdci prožijeme.
Jestli mi někdo napíše, že ty fotky nejsou žádný zázrak... :)
Foceno v Suchdole při projížďce na kole.
Štítky: photo, úvahy
